1. září 2017.

1. září 2017 v 16:34 | Pavla G. Picková
Je pátek, prší. Prší už 2. den a bude ještě pršet do neděle. Tak se zase dostávám ke psaní. Vnoučata jsem odevzdala živá a nezraněná rodičům. Pěkně se tu miláčkové vystřídali. Chlapce, dvojčata ve věku 12 let jsme tady měli 14 dní v kuse a děvčata, 15 a 12 let, dva týdny, s přestávkou. Omladina měla pestrý prázdninový program. Pobyty na táborech, na dovolených s rodiči po Čechách i v zahraničí a také u konkurenčních, či lépe spolupracujících babiček ze strany mých milovaných snach. Obdivuji své snachy, jak se dokážou postarat v tom fofru, v jakém žijí, o blaho dítek i svých mužů. Toho balení, praní, žehlení, vaření a organizování, no je to náročné. Já jsem si to trochu užívala. Je to příležitost tu novou generaci poznat. Žiji zde stále a víkendové návštěvy toho moc neřeknou. Většinou tu s námi byl můj manžel, který vařil a s vnoučaty myl nádobí, což je velká pomoc. Já jsem se je pokoušela dostat od notebooků, aby si dětičky uvědomily rozdíl - město - statek. Zpočátku to bylo dost náročné - závislost je závislost. Chtělo to organizaci práce. Byly vytvořeny nedotknutelné časy, kdy se hrálo, či zíralo do těch protivných placiček. Krátké časové úseky byly věnovány sbližování s přírodou a nějaké ty nenáročné polně zahradní práce. Nejlépe byl hodnocen dítkami den, kdy se jelo do městečka a odměnou za práci byl jim vydán menší obnos za který si mohla zakoupit co je napadlo. Připadala jsem si občas jako motorek, který posunuje dění kupředu přez zřetelný odpor materiálu. Důležité bylo být tou laskavou, chápající babičkou aby byla pohoda při pobytu u nás. Zhodnotila jsem to miláčkům na konci týdne, jako důležitou vývojovou etapu s vyzdvižením dosažených dobrých výsledků. S chlapci jsme prosekali džungli za pyramidou a nadělali do zásoby dříví na táboráky. Já s děvčaty jsme vyčistily jižní stráň, kde hodlám udělat další vinici. Pletí a podobné neoblíbené práce jsem dělala brzy ráno, než se dětičky probudily. Večer byl táboráček a opékáním. Na zpívání moc nejsou, ale závěr byl, že jsou to slušné děti a že to časem dozraje. Vědi co nám kde roste a k čemu to je. Mají rádi vajíčka od slepic. Tady bude problém, ze 6 slepic snášejí už jen 4. Budu to zase muset řešit. Taky budu muset sehnat zrní - už vím, že pro tento počet slípek je potřeba 4 pytlů pšenice do příštích žní. K tomu dostávají všechny odřezky zeleniny a dalších domácích zbytků od nás i od sousedů.
K sousedce chodíme každý den po snídani a trénujeme mluvení. Po té mozkové příhodě to jde pomalu. Je úžasné jak se učí a jak to tělo i hlava dokáže regenerovat. Už umí počítat do dvaceti s pomocí prstů na ruce. Učí se znovu - jako malé dítě. Má k tomu zajímavé pomůcky pro obratnost rukou i pro hlavu. Taky jsem jí nějaké na procvičení výslovnosti písmenek namalovala.
V posledním týdnu, jak byla ta horka, nám začala zrát rajčata. Manžel byl na dovolené se synem a dvojčaty v Chorvatsku a já s děvčaty sklízela okurky, rajčata a červenou řepu. Rozdávaly jsme to všude, každému, kdo se moc nebránil. Zrovna se to urodilo v širém okolí. Tak jen těm, kdo nemají zahradu. Přátelé ze Sdružení jsou zváni aby si to tu šli očesat. Zatím se nikdo neozval, tak to povezu v pondělí na naše úterní setkání v tašce na kolečkách. Co jsem sebrala před deštěm, to je dobré. To další se uvidí, až přijedu. Naštěstí se vrátil manžel a opět statečně zavařuje okurky, vaří kečupy a protlaky. Je báječnej. Ještě nás čeká nakládání zelí. Při práci mi taky pomohl ten sušák a sud na spalování, co postavil Petr. Spousta ostříhaných větviček z vinic a keřů krásně uschla a v sudu, který má dva rošty, se to pěkně spálilo.Popel jsem dala na vyvýšený kompost. Bude prima materiálek na tu zadní vinici. Mám také připravenou omítku a vápenné zbytky, réva vápník potřebuje. To bílé víno na přední vinici už začíná sládnout. Tak zvu všechny přátele aby se přijeli podívst a bude-li zde ještě co ochutnávat, přijeďte si natrhat. Dejte mi vědět předem smskou. Občas tu nebudu. Děláme v Praze program našeho sdružení a od října úterní kulaté stoly. A hlavně 16.9. přijede Vl. Megre a bude setkání přátel Rodových statků. Příští rok to bude 10 let, co jsme to tady koupili, jako zarostlý pozemek s domem. Čím jsem tu déle, tím víc pozoruji, že mám velké mezery ve svých vědomostech a činnostech. Tak se snad dozvím něco nového a potkám lidi co toho vědi víc. Zatím se mi hlavně líbí, že má rodina dostatek zeleniny a ovoce a mohu ještě rozdávat dál.
Líbí se mi citát z Chalíla Džibrala - Jsou ti, co dávají s radostí a tato radost jest jim odměnou. Jsou ti, co dávají s bolestí a tato bolest jest jim křestem. A jsou ti, co nedávají s radostí, ani s bolestí, aniž by dávali dbalí cti. Dávají, jsko myrta v údolí dává svou vůni. Rukama takových promlouvá Bůh a jejich očima usmívá se na zem.
Já na své vývojové cestě jsem zatím u toho dávání s radostí. Tak mi tu radost dopřejte. Pavla G.P.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama