Září 2019

za září 2019

29. září 2019 v 12:21 | Pavla G. Picková
Moji milí přátelé,
když usedám koncem měsíce ku psaní těchto mých záznamů, jsem často na pochybách, zda to někdo čte a zda mu to něco přináší. Taky jsem někdy v časovém stresu abych to při svém činění stačila a když do toho vstoupí jiné vlivy, např. když vnoučata vybagrují internet a nemohu to včas odeslat, tak vzniknou takové případy, kdy blog za srpen odejde počátkem září a je označen jako zářiový. Tak teď píšu skutečně za září a zjistila jsem, že mi do toho někrterý z iniciativních tvůrčích synů vstoupil a překopal mi mou cestičku vyšlapanou k ovládnutí toho tajemného internetového vesmíru a nemohu se dostat k psaní. Díky synovi Jiříkovi se o to pokouším, ale mám pocit, že je to snad opravdu naposledy co vám něco píši. Beru to jako pokyn, že toho mám už nechat.
..........Původně to mělo být povídání o poznatcích při pěstování plodin našimi postupy z oblasti ekologického biozemědělství, spolu s postupy předchozích generací, které se osvědčily. Časem jsem zjistila, že v praxi jsem schopna uskutečňovat jen menší část toho co jsem naposlouchala, nebo načetla v moudrých knihách. Tak je to se vším - idea je krásná, ale její uskutečňování je něco poněkud odlišného.
.........Po problémech s mrazem, suchem vedrem a dalšími nepříznivými vlivy jsem se zaradovala, když se mi rozjela rajčátka. Já je opečovávala, vyvazovala a pod. a ona se mi odvděčila. Rozrostla se a vytvořila po dobu mé třídenní nepřítomnosti rajčatový prales. Týden jsem ho prostřihávala a opečovávala, byť jsem měla podezření že po tom, co do nich silně zapršelo, dlouho, toužebně očekávaným deštěm, vzniknou nějaké komplikace. Vznikly. Plíseň je začala požírat a přes otrhání a slunění na lískách se mi podařilo zachránit jen malou část. Vyvážela jsem ty napadené kolečkem na určené místo k likvidaci a těch koleček jsem vezla nepočítaně. I to je součást života, poznat co neděláme dobře a poučit se z toho. Příště budeme rajčátka pěstovat na kleci vyrobené z kari sítí tak jako pěstujeme okurky. A v přísně odměřovaném množství abych to stačila opečovat. Vůbec mám pocit, že spoustu věcí nestíhám a tak se učím se tím nerozčilovat. Snad to souvisí se stárnutím, že mi ledacos jde pomaleji. Jak říkávál Goethe - Zestárnout není umění - umění je to snést. Tak se to učím snášet. Příroda nás stále učí.
Podzim je tu krásný, člověk si uvědomuje tepelnou pohodu, kdy není ani vedro a ještě ani zima a začíná si opět všímat jak je příjemné, když sluníčko svítí a ne opéká. Sklízím dýně Hokaido, červenou řepu, opakovaně ustřihávám lístky špenátu, který znovu obráží, vysetý salát už dělá hlavičky a hrášek, zasetý z letošní sklizně nalévá lusky. Stále se chystám prořezávat rybízy a vždy do toho něco přijde. Mám předjednaného odborníka na prořezávání ovocných stromků s tím, že mne to naučí, ale zatím se to nedaří. Všichni mají moc práce.
.........Děkuji Petrovi, že se objevil s Aničkou když tu byli naši starší synové s rodinami a vedl stavbu pravé strany vinice, kterou jsem toužila mít letos hotovou. Teď jen nanosit tam půdu a přesadit předpěstované vinné keře a měsíční jahody pod ně. Tím jsem skončila se stavebními záměry a dále se bude dělat jen údržba domu (malování a pod.) a péče o pole a zahradu. Rodina si oddychne, už byli poněkud opotřebováni. ( Já taky.)
.........Obdivuji Míru a Elenku, kteří staví ten dům ze slámy. Mají to někdy lidé složitý osud a je důležité jak se k tomu postaví. On je architekt, navrhuje takovéto domy a spolu s přáteli je staví a nyní si udělá konečně i ten svůj. Představovala jsem si balíky slámy, ze kterých se to skládá, ale byli jsme se tam podívat a je to skutečně velké dílo. Dělá se to z lisovaných panelů, obrovských trámů a speciální izolace a k tomu spoustu vychytávek. Také tam má čističku odpadních vod a další zajímavosti. Ti dva jsou krásné duše, čisté a tvořivé. Oba mají za sebou složité manželství, které se nepodařilo a ze kterých mají každý dvě děti, už větší. Když se našli, udělali si spolu malého Kubíka, nyní skoro dvouletého a tak jsou rodiči pěti dětí. A k tomu ta stavba. je to náročné období a moc jim posíám energii aby to všechno zvládli. Zvala jsem na tu prohlídku naše lidi z patnáctky, ale každý má mnoho akcí. Tak s námi jeli jiní přátelé Leoš a jeho Martina. Leoš staví kamna a krby do takových domů, tak se mu to tam moc líbilo a Martina vypadá jako sympatická dívka, tak je asi všechny pozvu na vinobraní, které budu dělat jen co mi víno dost zesládne. Elenka s Kubíkem byli u nás spolu s našimi mladými od Jiříka a na, Lucka, Vendy a Kamilka mi tu vyčarovaly zeleninové hody. To jsem se divila co vše se dá ze zelaniny vytvořit a to také z toho co si tu pěstuju a co většinou rozdávám, neb Myšáček - manžílek vaří raději to co zná a příliš neexperimentuje. Je ale zlatej, že co jde naloží a zavaří, případně udělá marmelády.
.........Pár dní jsem byla v Praze. Je třeba se nechat občas prohlédnout od lékařů, leč snažím se naše bolavé zdravotnictví moc neobtěžovat - tak jen to nejnutnější - oči a zuby abych viděla jak jsem na tom. Při té příležitosti jsem sháněla dlouhoplodící jahody na založení nového záhonu, zastavila se u přátel Jindřišky a Ládi, kteří byli tak laskavi a dali mi jablka, neb naše letos nejsou protože to vše zmrzlo.
........A dovolila jsem si také kulturní potěšení - výstavu našeho přítele Miloše (nevím proč ho občas nazývám Milan - asi abych si ho nezaměňovala se sousedem na chalupě). Bylo to zajímavé, má oduchovnělé obrazy. Těšili jsme se, že se s tím a dalšími přáteli setkáme v restauračce nedaleko, ale nepodařilo se, on se nám nějak poranil, tak tam nebyl. Doufáme, že to bude brzy v pořádku. Byla tam pěkná skupinka lidí a také několik mých známých, kteří se tam ocitli nějakou náhodou. Byl to příjemný večer setkávání.
.........Po návratu do přírody jsem si uvědomovala rozdíl uspěchaného a nervního života v Praze a klidu usínající, barevné podzimní přírody. je to krása a děkuji, že tu jsem. Manžílek Myšáček se rozhodl, že pojede se svými přáteli opět, jako každý rok na týden do teplých krajin, někam k moři. Přílišná turistika také zatěžuje naši planetu. Návaly turistů, bloudících po světě letadly a jinými dopravními prostředky už asi přesahují únosnost. Všechno co roste příliš zaniká a tak náhodou zrovna teď krachla nejstarší cestovní kancelář a opět se zjistily závady u anerických letadel, přepravujících mraky turistů z místa na místo. Měli by se nad tím zamyslet všichni, co mluví o ekologii a oteplování planety. Chce to, zamyslet se sám nad sebou a dělat to co je prospěšné. Tak já jdu sázet ty jahody, co jsem přivezla. Asi nejsem in, ale mne to těší víc, nežli eventuelní ležení u može a harcování po světě.
.........Mezi prací s půdou se pokouším přečíst všechny tiskoviny, které se mi tu nashromáždily. Rozruch kolem Koněvovy sochy je zbytečné rozeštvávání lidí mezi sebou a vypadá to, že se zkouší co si může někdo dovolit. Hrabat se v historii, vytahovat co se hodí ke špinění minulosti a zamlčovat co bylo dobré je znak současné doby a pozoruji to už skoro třicet let. Proč mluvit o dnešních omylech, když o těch minulých se mluví mnohem lépe?
..........A našla jsem tam krásný článek od Michala Černíka. Je tam mnoho z toho, k čemu jsem si došla a s čím se ztotožňuji. Něco se vám zde pokusím ocitovat.
.........Jsme-li dost chytří, pochopíme smysl života. Jsme-li dost pokorní, pochopíme i smysl smrti. Jsme-li velcí duchem, naplníme životy jiných. Jsme-li mravně silní, dokážeme žít vzpřímeně. Pak jsme nádherně samožřejmí a srozumitelní. Tehdy dozrajeme k moudrosti, protože jsme porozuměli sobě. A jsme bohatí, protože nám k bohatství stačí jen to, co skutečně potřebujeme.
.........Vlastnit jen to co skutečně potřebuješ a co máš rád. Chleba k namazání, slova k pohlazení, lásku která neokorala, pár blízkých lidí, ktrterým patříš, dobrou mysl, kterou přijímáš den a pocit touhy po míru v sobě a ve světě.
..........Vyhraj svůj mír, protože mír v tobě bude i mírem světa.

Z tohoto článku vám ještě něco přečtu na kulatém stole. V tomto roce máme různá výročí a je dobré se nad nimi zamyslet a uvědomit si kam jsme se dostali. Možná to napíšu do dalšího blogu, bude-li to Universum chtít. Pokud ne - skončím s tím a nebudu se pokoušet předávat vám své myšlenky, protože každý má svou cestu a často není ochoten přijímat něco co neladí s jeho poznáním. Měla jsem pocit, že bychom mohli společně bádat nad svými pravdami, které ma každý jiné a hledat jaká je skutečnost, či byla. Kdo přemýšlí, zajímá se a dokáže prohlédnout kdo a proč nám říká polopravdy, či zamlčuje co se mu nehodí, ten už ví své. A jedna z mála užitečných věcí, které rodí tato doba je, že přibývá mladých lidí, kteří studují podklady a chtějí vědět jak to bylo doopravdy. Základ je láska k lidem, vůle se dohodnout a touha po míru v duši i ve světě.

Objímám všechny Pavla. G. Picková

srpen 2019

9. září 2019 v 18:39 | Pavla G. Picková
Moji milí přátelé,
nevím kdo všechno čtete tyto moje zprávičky, ale zjistila jsem, že pár vás přece jenom je, dokonce to čte i můj muž Myšák.
Už jsem si říkala, že bych toho mohla nechat, ale zatím budu pokračovat, pokud jsou čtenáři. Minule jsem skončila s tím, že zde neprší a je už delší dobu sucho, že udržuji zahradu i pole pracně na živu s tím, že úroda je velkým otazníkem. Jen jsem to dopsala, spustil se déšť a od té doby pršelo ob den a přes noc a docela pěkně. Tak jen děkuji přírodní moudrosti za tento dar. Ono je to úplně jiné potěšení přijít do zavlažené zahrady ráno, kdy se všechno třpytí a vydechuje vlahou vůni s potěšením a člověk sám si váží každého kyblíčku vláhy, který kde nachytal pod okapem navíc k té nadílce. Začala jsem chytat dešťovku na prostředku dvora a míchat ji s diamantovou vodou. Popíjím to s větší radostí než když si to míchám s vodou z vodovodu. Prostě nádhera. Také venkovní teplota je příjemnější, v těch vedrech se nedalo moc dlouho přes den pracovat a bylo nutné zalézt do chládku do domu.
........Pustila jsem se s novou chutí do práce. Cibulové záhonky - žlutá a červená a hrášek aby ho bylo dost pro všechny mlsouny. Vyndavám k obědu brambory, ale nejsou nijak velké. Nemůžu se jim divit při tom suchu. Tak jsem vykopala jen trochu k obědu pro rodinku, co na víkend přijela a zbytek nechám v zemi, ať nasávají vodičku. Po obědě jsem si trochu zdřímla. Mám takové malátné stavy když se najím, tělo se věnuje trávení a nedovolí mi nějakou jinou činnost. Už jsem vzdala debaty o jídle s mým mužem a sním co mi laskavě připraví s tím, že se přece jen snaží vařit zdravěji a já mohu případně vynechat maso a jíst jen přílohy. Dá se s ním vyjednávat. Po dobu mé siesty Petr s Aničkou vyrobili krásné schody na stráni na té pravé straně, kde bude druhá polovina vinice. Při stávajícím suchém počasí vypadá víno docela dobře - má kořeny hluboko a dokáže si vodu najít. Anička objevila první dozrálou dýni Hokaido. A cukety se také už dají sebrat tak mám dětem co dát s sebou domů. Třídíme uskladněné dřevo a Myšák ho řeže na správnou délku aby se vešlo do krbu. Ostatní část rodiny kouká do tabletů. Já tady nabízím různé práce, ale nenutím je. Potřebují si odpočinout po celotýdení námaze. Byla bych ráda aby si tady vybrali něco z nabízených možností a aby to dělali s radostí a zaujetím pro věc. Ale nejsou asi v tom správném věku, kdy by je to mohlo chytit. To jen Petr s Aničkou a Myšák už vidí co je potřeba a dělají to. Nejen to do čeho se jim chce. Jsem vděčná za každou práci, už to všechno nestíhám jak bych chtěla. Když to dovolí počasí a okolnosti, dělám jeko šroub, ale další den mám potom slabší výkon a cítím se unavena. Tak si sednu k počitadlu a vyřizuji meily. Párkrát teď zapršelo a tak mohu krásně plít. Plevel roste sucho, nesucho.
........V polovině měsíce o víkendu byla nahoře v naší vesnici nějaká oslava. A bylo to velké - tlampače řvaly něco co se dalo snad nazývat hudbou od pátečního večera do 24 hod.v noci a pak znovu od 10 hod. do pozdní noci, zakončené ohňostrojem. Naše tiché údolíčko, všichni ptáci a zvěř v celém okolí, jakož i my jsme se divili co se to děje. Bylo nám naznačeno, že vedle oslavy kulatých narozenin panímámy, slavil se též úspěšný prodej dotyčného domu s pozemkem. Ptali jsme se opatrně kdo že to kupuje a bylo nám neurčitě sděleno, že jsou to lidé, se kterými se snad dokážeme domluvit a že tam budou chovat kozy. Před domem bylo několik aut s cizími značkami, snad Anglie. Další dny proběhly v klidu tak tiše očekáváme věci příští.
........Vstávám dost brzo, zatímco všichni spí a dělám co třeba. Ráno mám víc energie. Vystěhovala jsem dřevěnou stavbičku, co jsme udělali před časem s vnoučaty. Říkali jsme jí bunkr a bylo tam schováno pár věcí a pěkných kousků dřeva aby to Myšák nerozřezal. Už dlouho naléhal na zlikvidování této ostudy ze zadní zahrady. Tak jsem ho potěšila a mohli jsme to konečně s ním, se synem Jiřím a vnučkou Kamilkou zbourat. Ještě dlouho bude mít možnost rozřezávat tu velkou hromadu dřeva než to zcela zmizí. Tak už zbývá jen dodělat tu druhou půlku vinice a bude hotovo.
........Na oslavu této skutečnosti jsem s nimi vyrazila na koupání do vodního areálu v Žatci. Mají to tam skutečně pěkné. Voda 27°C, několik bazénů s masážními proudy. To mi dělalo dobře na namožená záda. Jen jsem se tam docela dost spálila, byť jsem byla pořád pod slunečníkem. Moje bílá, neustálým zahalením zhýčkaná kůže měla připomínky. Tak příště se tam nepohrnu. Není mi souzeno povalovat na trávníčku u bazénu.
........ Syn Jiří byl u nás s oběma děvčaty Vendulkou a Kamilkou skoro celý týden. Tak jsme si popovídali o životě jak jejich, tak v rodině i ve společnosti až po celosvětové dění. Názory dívek v pubertálním věku jsou dosti svérázné. Je dobré že nejsou lhostejné k ekologickému dění ve světě, ale řešení, která nadhazují jsou k delším debatám. Za týden tu bude celá rodinka i se snachou Luckou na dovolené, tak si budeme o věcech hodně vyprávět. Těším se, že budeme toto téma probírat i u našeho kulatého stolu na podzim. Vendulka studuje na střední škole cestovní ruch a pohostinství a na internetu mi vyhledávala podle tvaru listů a hroznů co tu mám za odrůdy vína.
........Snacha Martina si zlomila nohu v kotníku před odjezdem do Chorvatska. Měli tam jet všichni ona, syn Míša, dvojčata Míša i Martin a Myšák. Tak tam pojedou bez ní. Je to škoda, je šikovná řidička a kuchařka a vůbec má to co je třeba zorganizované. Jak vypadne ženský motorek, je to vždycky složitější. Než odjeli, přivezl náš nejstarší syn Míša kompostér, který jsme dostali do pronájmu od místního úřadu. Je to prima věc, budeme vyrábět kvalitní půdu na pěstování zeleniny. Myšák a kluci to sestavili ze stavebnice, která se jim akorát vešla do auta. Do konce měsíce to bylo skoro plné. Myšák totiž začal zpracovávat zelí, ketré nakrájel a zavařil do sklenic. Bylo z toho dost odpadu. Taky tam dávám vše co vypleju, vrstvu půdy, skořápky, popel a vše co tam dle návodu patří. Anička říká, že se tam půda nemusí dávát, oni domy na Moravě ji tam nedávají. Tak uvidíme co to bude dělat. Je to dobré zpracuje se tak hodně hmoty, kterou jsme dříve dávali na kompost, kde to přes rok leželo. Vyrazila mi na tom rajčata i když jsem je tam nezasela. Rajčata vůbec se nějak rozjela. Nejdřív skoro hynula, byť byla zalévána, a najednou se z nich stala úplná džungle. Tak jen olamuji a ořezávám listy a snad to zvládnu. Do toho stále prší, ob den a v noci a všechno se rozjelo. Takovou sílu má dešťová voda. Okurky na nakládání sbírá Myšák každý den a má už zavařeno 30 sklenic. Do toho odjíždí do Chorvatska a všechno roste jako divé. Nestačím plít a usměrňovat to bujení. Do toho jsem musela do Prahy kvůli jedné dlouho se vlekoucí záležitosti a po návratu jsem zjistila, že rajčata ve velkém foliovníku začínají chytat plíseň. Ty co jsou venku na záhonech a co jsem je stačila prostříhat zatím jsou v pořádku. Zrovna jsem četla v poradnách zahrádkářů, že proti plísní se dá bojovat octem. Tak jsem to vše postříkala octovou vodou a nechám to přírodě co s tím udělá.
.........Mezi tím přišla smutná zpráva, od Jany F., že nás opustil náš moudrý přítel Borek. Všeho jsem nechala a jela do Prahy na poslední rozloučení. Pokud jsou takoví lidé mezi námi má člověk pocit, že je převaha dobra ve světě. Když odejdou je to rozkolísání rovnováhy a člověk se rozhlíží a hledá marně někoho tak mravního, dobrého, pracovitého a vlídného jako byl on. Uvědomujeme si jeho odchod jako velkou ztrátu. Na obřadu bylo mnoho lidí z rodiny i z různých organizací, kde byl Borek účasten. Byla jsem docela bez obvyklé energie. Po obřadu jsme zašli s přáteli se Sdružení na oběd do restaurace kam nás odvedla naše dlouholetá členka Marika Š. Vzpomínali jsme.
.........Také jsem si znovu uvědomila jak na mne působí Praha v kontrastu s tou klidnou vesničkou ve které už deset let žiji. Docela jsem odvykla ruchu a chaosu se spoustou lidí. Do toho se změnila moje obvyklá trasa autobusu a už to nejezdí ze Zličína, ale ze Stodůlek. Domluvily jsme se s Renátkou, že pojedeme spolu. Možná i s jejím Honzou. Udělala jsem u nich v pátek návštěvu abychom se seznámili. Jsou to milí lidé s rozumnými názory na svět a žijí v maličkých bytech vedle sebe, naplněných jejich vzpomínkami, zálibami a rostlinami na příjemném balkónku. Mají tam svůj malý svět, který jim vyhovuje. Jedeme o víkendu, jinou trasou než obvykle - náš běžný spoj jezdí jen v pracovní dny. Na tabulích není uveden náš autobus, ale je internetu a bude to chtít místenku. Petr místenky zařídil s tím, že nám to má přijít na mobil. My ale máme staré tlačítkové a tak to tudy nejde. Naštěstí to jde přes Renátky počitadlo a vytisknutí na tiskárně - malý zázrak. Má být vedro, tak nakonec Honzík nejede a Honzíkova cesta se tedy nekoná. V sobotu to docela šlo, zbytek cesty nás dovezl soused Miloš. V neděli bylo zase to vedro ve kterém se nedá venku nic dělat. Tak jsme pracovaly uvnitř domu, uvařily dýňovou polévku a pouštěly si trochu hudby pro duchovní potěchu. A dělala jsem trochu pořádek ve věcech, ke kterým jsem se pro samou práci venku nemohla dostat. Je to takový kontrast.
.........Dovolenou si tady užili Modřanští Jiřík, Lucka, Vendy i Kamila, zatím co Myšák odejel do Chorvatska s Míšlo a dvojčaty. Martina se zlomeným kotníkem zůstala doma. Užila jsem si s Jiříkovou rodinkou příjemné dny, koupání a výlet do Klášterce nad Ohří. Přijela i naše společná přítelkyně Elenka s malým Kubíkem, který je všudybílek a pěkně mamku zaměstnává. Elenka krásně vyčistila růže, na které pořád nebyl čas a pozvala nás na prohlídku stavby jejich domu ze slámy u Prahy. Rozhodila jsem tu informaci po přátelích i po patnáctce smskama, ale odezva nebyla žádná, lidi mají dost svých aktivit. Tak jsem to ještě obvolávala za týden a ti co přijeli byli unešeni co se dá dělat a jak parádně to ten Míra dokáže. Nádherná stavba z krásných trámů a panelů lisované slámy, k tomu další zajímavé materiály. Vychytané hospodářství s vodou i odpady. Je to radost když člověk vidí někoho kdo umí a tvoří s takovým zápalem a znalostí spolu s citem pro přírodu. Propojila jsem to s dalším šikovným člověkem - Leošem, který je zase machr na stavby kamen a vůbec topných systémů k podoným domům. Bylo to moc pěkný zážitek.
........Chtěla jsem odeslat toto svoje povídání, ale zjistila jsem, že má sladká vnoučátka zcela vybrala náš příděl internetu na tento měsíc a Myšák s Míšou, kteří by s tím mohli něco udělat byli v Chorvatsku. Tak to posílám až teď a nejsem si zcela jista, zda v tom psaní budu pokračovat, neboť to beru trochu jako pokyn abych se svými malými radostmi a starostmi nezatěžovala vzduchoprostor a trpělivost našich přátel. Co se děje ve společnosti, to si každý dle svého rozumu ujasňuje sám a není třeba to dále rozebírat. Vše jde jak má.
..........Tak se s vámi zatím loučím a pokud moje psaní nebude nikomu chybět, tak se vytratím z éteru. V opačném případě mi dejte na vědomí, že by vás to třeba zajímalo a já se vynasnažím pokračovat.
Objímám vás všechny. Pavla G. Picková