za září 2019

29. září 2019 v 12:21 | Pavla G. Picková
Moji milí přátelé,
když usedám koncem měsíce ku psaní těchto mých záznamů, jsem často na pochybách, zda to někdo čte a zda mu to něco přináší. Taky jsem někdy v časovém stresu abych to při svém činění stačila a když do toho vstoupí jiné vlivy, např. když vnoučata vybagrují internet a nemohu to včas odeslat, tak vzniknou takové případy, kdy blog za srpen odejde počátkem září a je označen jako zářiový. Tak teď píšu skutečně za září a zjistila jsem, že mi do toho někrterý z iniciativních tvůrčích synů vstoupil a překopal mi mou cestičku vyšlapanou k ovládnutí toho tajemného internetového vesmíru a nemohu se dostat k psaní. Díky synovi Jiříkovi se o to pokouším, ale mám pocit, že je to snad opravdu naposledy co vám něco píši. Beru to jako pokyn, že toho mám už nechat.
..........Původně to mělo být povídání o poznatcích při pěstování plodin našimi postupy z oblasti ekologického biozemědělství, spolu s postupy předchozích generací, které se osvědčily. Časem jsem zjistila, že v praxi jsem schopna uskutečňovat jen menší část toho co jsem naposlouchala, nebo načetla v moudrých knihách. Tak je to se vším - idea je krásná, ale její uskutečňování je něco poněkud odlišného.
.........Po problémech s mrazem, suchem vedrem a dalšími nepříznivými vlivy jsem se zaradovala, když se mi rozjela rajčátka. Já je opečovávala, vyvazovala a pod. a ona se mi odvděčila. Rozrostla se a vytvořila po dobu mé třídenní nepřítomnosti rajčatový prales. Týden jsem ho prostřihávala a opečovávala, byť jsem měla podezření že po tom, co do nich silně zapršelo, dlouho, toužebně očekávaným deštěm, vzniknou nějaké komplikace. Vznikly. Plíseň je začala požírat a přes otrhání a slunění na lískách se mi podařilo zachránit jen malou část. Vyvážela jsem ty napadené kolečkem na určené místo k likvidaci a těch koleček jsem vezla nepočítaně. I to je součást života, poznat co neděláme dobře a poučit se z toho. Příště budeme rajčátka pěstovat na kleci vyrobené z kari sítí tak jako pěstujeme okurky. A v přísně odměřovaném množství abych to stačila opečovat. Vůbec mám pocit, že spoustu věcí nestíhám a tak se učím se tím nerozčilovat. Snad to souvisí se stárnutím, že mi ledacos jde pomaleji. Jak říkávál Goethe - Zestárnout není umění - umění je to snést. Tak se to učím snášet. Příroda nás stále učí.
Podzim je tu krásný, člověk si uvědomuje tepelnou pohodu, kdy není ani vedro a ještě ani zima a začíná si opět všímat jak je příjemné, když sluníčko svítí a ne opéká. Sklízím dýně Hokaido, červenou řepu, opakovaně ustřihávám lístky špenátu, který znovu obráží, vysetý salát už dělá hlavičky a hrášek, zasetý z letošní sklizně nalévá lusky. Stále se chystám prořezávat rybízy a vždy do toho něco přijde. Mám předjednaného odborníka na prořezávání ovocných stromků s tím, že mne to naučí, ale zatím se to nedaří. Všichni mají moc práce.
.........Děkuji Petrovi, že se objevil s Aničkou když tu byli naši starší synové s rodinami a vedl stavbu pravé strany vinice, kterou jsem toužila mít letos hotovou. Teď jen nanosit tam půdu a přesadit předpěstované vinné keře a měsíční jahody pod ně. Tím jsem skončila se stavebními záměry a dále se bude dělat jen údržba domu (malování a pod.) a péče o pole a zahradu. Rodina si oddychne, už byli poněkud opotřebováni. ( Já taky.)
.........Obdivuji Míru a Elenku, kteří staví ten dům ze slámy. Mají to někdy lidé složitý osud a je důležité jak se k tomu postaví. On je architekt, navrhuje takovéto domy a spolu s přáteli je staví a nyní si udělá konečně i ten svůj. Představovala jsem si balíky slámy, ze kterých se to skládá, ale byli jsme se tam podívat a je to skutečně velké dílo. Dělá se to z lisovaných panelů, obrovských trámů a speciální izolace a k tomu spoustu vychytávek. Také tam má čističku odpadních vod a další zajímavosti. Ti dva jsou krásné duše, čisté a tvořivé. Oba mají za sebou složité manželství, které se nepodařilo a ze kterých mají každý dvě děti, už větší. Když se našli, udělali si spolu malého Kubíka, nyní skoro dvouletého a tak jsou rodiči pěti dětí. A k tomu ta stavba. je to náročné období a moc jim posíám energii aby to všechno zvládli. Zvala jsem na tu prohlídku naše lidi z patnáctky, ale každý má mnoho akcí. Tak s námi jeli jiní přátelé Leoš a jeho Martina. Leoš staví kamna a krby do takových domů, tak se mu to tam moc líbilo a Martina vypadá jako sympatická dívka, tak je asi všechny pozvu na vinobraní, které budu dělat jen co mi víno dost zesládne. Elenka s Kubíkem byli u nás spolu s našimi mladými od Jiříka a na, Lucka, Vendy a Kamilka mi tu vyčarovaly zeleninové hody. To jsem se divila co vše se dá ze zelaniny vytvořit a to také z toho co si tu pěstuju a co většinou rozdávám, neb Myšáček - manžílek vaří raději to co zná a příliš neexperimentuje. Je ale zlatej, že co jde naloží a zavaří, případně udělá marmelády.
.........Pár dní jsem byla v Praze. Je třeba se nechat občas prohlédnout od lékařů, leč snažím se naše bolavé zdravotnictví moc neobtěžovat - tak jen to nejnutnější - oči a zuby abych viděla jak jsem na tom. Při té příležitosti jsem sháněla dlouhoplodící jahody na založení nového záhonu, zastavila se u přátel Jindřišky a Ládi, kteří byli tak laskavi a dali mi jablka, neb naše letos nejsou protože to vše zmrzlo.
........A dovolila jsem si také kulturní potěšení - výstavu našeho přítele Miloše (nevím proč ho občas nazývám Milan - asi abych si ho nezaměňovala se sousedem na chalupě). Bylo to zajímavé, má oduchovnělé obrazy. Těšili jsme se, že se s tím a dalšími přáteli setkáme v restauračce nedaleko, ale nepodařilo se, on se nám nějak poranil, tak tam nebyl. Doufáme, že to bude brzy v pořádku. Byla tam pěkná skupinka lidí a také několik mých známých, kteří se tam ocitli nějakou náhodou. Byl to příjemný večer setkávání.
.........Po návratu do přírody jsem si uvědomovala rozdíl uspěchaného a nervního života v Praze a klidu usínající, barevné podzimní přírody. je to krása a děkuji, že tu jsem. Manžílek Myšáček se rozhodl, že pojede se svými přáteli opět, jako každý rok na týden do teplých krajin, někam k moři. Přílišná turistika také zatěžuje naši planetu. Návaly turistů, bloudících po světě letadly a jinými dopravními prostředky už asi přesahují únosnost. Všechno co roste příliš zaniká a tak náhodou zrovna teď krachla nejstarší cestovní kancelář a opět se zjistily závady u anerických letadel, přepravujících mraky turistů z místa na místo. Měli by se nad tím zamyslet všichni, co mluví o ekologii a oteplování planety. Chce to, zamyslet se sám nad sebou a dělat to co je prospěšné. Tak já jdu sázet ty jahody, co jsem přivezla. Asi nejsem in, ale mne to těší víc, nežli eventuelní ležení u može a harcování po světě.
.........Mezi prací s půdou se pokouším přečíst všechny tiskoviny, které se mi tu nashromáždily. Rozruch kolem Koněvovy sochy je zbytečné rozeštvávání lidí mezi sebou a vypadá to, že se zkouší co si může někdo dovolit. Hrabat se v historii, vytahovat co se hodí ke špinění minulosti a zamlčovat co bylo dobré je znak současné doby a pozoruji to už skoro třicet let. Proč mluvit o dnešních omylech, když o těch minulých se mluví mnohem lépe?
..........A našla jsem tam krásný článek od Michala Černíka. Je tam mnoho z toho, k čemu jsem si došla a s čím se ztotožňuji. Něco se vám zde pokusím ocitovat.
.........Jsme-li dost chytří, pochopíme smysl života. Jsme-li dost pokorní, pochopíme i smysl smrti. Jsme-li velcí duchem, naplníme životy jiných. Jsme-li mravně silní, dokážeme žít vzpřímeně. Pak jsme nádherně samožřejmí a srozumitelní. Tehdy dozrajeme k moudrosti, protože jsme porozuměli sobě. A jsme bohatí, protože nám k bohatství stačí jen to, co skutečně potřebujeme.
.........Vlastnit jen to co skutečně potřebuješ a co máš rád. Chleba k namazání, slova k pohlazení, lásku která neokorala, pár blízkých lidí, ktrterým patříš, dobrou mysl, kterou přijímáš den a pocit touhy po míru v sobě a ve světě.
..........Vyhraj svůj mír, protože mír v tobě bude i mírem světa.

Z tohoto článku vám ještě něco přečtu na kulatém stole. V tomto roce máme různá výročí a je dobré se nad nimi zamyslet a uvědomit si kam jsme se dostali. Možná to napíšu do dalšího blogu, bude-li to Universum chtít. Pokud ne - skončím s tím a nebudu se pokoušet předávat vám své myšlenky, protože každý má svou cestu a často není ochoten přijímat něco co neladí s jeho poznáním. Měla jsem pocit, že bychom mohli společně bádat nad svými pravdami, které ma každý jiné a hledat jaká je skutečnost, či byla. Kdo přemýšlí, zajímá se a dokáže prohlédnout kdo a proč nám říká polopravdy, či zamlčuje co se mu nehodí, ten už ví své. A jedna z mála užitečných věcí, které rodí tato doba je, že přibývá mladých lidí, kteří studují podklady a chtějí vědět jak to bylo doopravdy. Základ je láska k lidem, vůle se dohodnout a touha po míru v duši i ve světě.

Objímám všechny Pavla. G. Picková
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama